Laďova pětasedmdesátka, aneb líní volejbalisté

    Kolika kamarádům člověk v životě popřeje k pětasedmdesátinám? Pokud jsou starší jen o
rok, čí dva, než Vy a pamatují si, kdo jim dal to chodítko ke čtyřiasedmedátinám, a Vy jste v kondici a koupíte jim chodítko alespoň jiné barvy, tak málo.

    No a my takového máme. Ještě před dvěma roky s námi hrával volejbal. Pak si střihnul Route66 na Elektře no teď už trochu "dědkovatí" a jezdí na své stínové Hondě "jen po Evropě".

    Na každém z nás je ten věk nějak vidět. No, co naplat, stárneme všichni. Ještě, že máme ty děti. Podle Ladi bychom to totiž nemohli poznat. A tak jsme mu předali vratný koš plný dobrot. S ohledem na jeho aktivitu se nebojím, že by díky našemu daru utrpěla jeho postava. Ale pro jistotu jsme ten skvělý jahodový táč, který donesl, kávu a několik piv z jeho zásob vypili. Takže Laďova postava je zachráněna!!!

Milý Laďo,

děkujeme Ti za to, že jsi s námi měl a máš trpělivost a věz, že Tě pokaždé moc rádi vidíme. No a Tvoje členství v našem oddíle - to je pro nás čest.